Proč se tak často setkáváme s vadným držením těla u dětí a jak s ním pracovat?
Začneme tím, co je vlastně správné držení těla. Projevuje se vzpřímeným postojem, souměrným rozvojem svalstva, přirozeným esovitým zakřivením páteře a přiměřeným svalovým napětím.
Vadné držení těla (VDT) je jednou z diagnóz, které zahrnujeme pod širší pojem posturálních vad. Problémem je, že vzhledem k veliké pohybové variabilitě a individualitě neznáme přesné normy při postupu hodnocení VDT. Pokud si proto všímáme i drobnějších odchylek, téměř nenajdeme dítě nebo mladistvého, jehož hybný systém bychom mohli považovat za ideální.
Řada studií uvádí, že výskyt VDT u předškoláků je 20 %, u 11-12letých dětí téměř 60 %. Rizikové je období růstu kostí, které není podloženo dostatečným rozvojem svalstva, proto se na vývoji VDT pravděpodobně rozhodujícím způsobem podílí právě svalový systém. Rozhodující není ani tak svalová síla, jako rovnováha a vzájemná koordinace mezi jednotlivými svalovými skupinami řízená centrálním nervovým systémem (CNS). Nejčastěji je VDT u dětí charakterizováno chabým svalstvem a poměrnou vazivovou laxicitou (= volností).
VDT a potažmo svalový systém tak ovlivňuje u dětí:
- nedostatek tělesného pohybu (= hypokinesa)
- dlouhodobé statické (= neměnné, stálé) zatěžování
- předčasná jednostranná sportovní specializace v dětství
Celkově hovoříme o pohybové chudosti. Pohybové aktivity nejsou rovnoměrně rozděleny po celý den a týden a hlavně chybí pohybová pestrost. Důsledkem je nedostatečná stimulace CNS. Proto posturální poruchy chápeme víc a víc jako poruchy řízení motoriky (= pohybu) na centrálně nervové úrovni než jen jako prostou záležitost podpůrně hybného systému.
Sezení ve škole je určitě důležitý faktor, ale děti seděly ve školách i před lety. Největší rozdíl vidíme ve změně životního stylu. Funkční poruchy svalového systému postihují všechny skupiny dětí (sportující - nesportující, hoši - dívky, děti mladšího školního věku - dospívající mládež).
Proč řešit VDT u dětí? Představuje totiž rizikový terén, na němž se rychleji rozvíjejí bolestivé stavy hybné soustavy, zvláště vertebrogenní (= postihující páteř), které se v plné síle mohou projevit až v dospělosti. Základy prevence vertebrogenních poruch by měly proto začít již ve školním věku.
A jedinou známou prevencí a současně terapií je cílená pohybová léčba. Proto přikládám odkaz na šikovnou brožuru s ukázkou cvičení pro děti s VDT. Sama v terapiích některé cviky využívám a postupně obměnuji.